Šedý zákal postihuje mladé i staré, ženy i muže, ale naštěstí už jeho léčba není obtížná a problematická, tak jako tomu bývalo dříve. Pojďte se s námi podívat do historie, ale i současnosti katarakty, jejíž léčba je dnes už naprosto běžná, avšak dříve to rozhodně taková procházka růžovou zahradou nebyla. Přesvědčte se sami...
Od historie k současným technikám léčby a odstranění šedého zákalu nás provede MUDr. Eva Tihelková. V současnosti pracuje jako kataraktový chirurg na Evropské oční klinice Lexum v Praze a zabývá se především operací šedého zákalu s implantací nitrooční čočky, refrakčními čočkovými operacemi či operacemi glaukomu (zeleného zákalu). Během své praxe absolvovala řadu odborných stáží v Čechách i v zahraničí. Na klinice Lexum se s ní můžete pravidelně potkávat od roku 2009.
Operace šedého zákalu je považována za nejstarší operační zákrok nejen v historii oftalmologie, ale i celkově v dějinách lékařství. Ač se to může zdát neuvěřitelné, jeho historie sahá zhruba až do roku 2000 př. n. l., kdy se v Indii, Arábii a v antickém Řecku prováděli první pokusy odstranit nepříjemnou kataraktu! A nebyl to asi žádný med. „Operace" se prováděla tzv. reklinací čočky do sklivce, kdy pomocí ostré jehly, která byla sterilizována v plameni, byla čočka uvolněna tak, aby spadla do sklivcového prostoru a nebránila průchodu paprsků světla na sítnici. Pokud se ji nepodařilo „shodit" do sklivce, byla čočka jehlou rozkouskována. Při tomto zákroku nebylo třeba používat ani znecitlivující léky, protože v bělimě, která se při operaci propichovala, je jen minimální množství nervů. I to byl jeden z důvodů, proč se odstraňování šedého zákalu v takřka nezměněné podobě provádělo až do 18. století našeho letopočtu a dodnes se tak dokonce v některých rozvojových zemích provádí. Vzhledem ke špatné hygieně a použité metodě docházelo samozřejmě k mnoha komplikacím – zánětům, infekcím, odchlípení sítnice nebo vzniku druhotného zeleného zákalu. Velmi často „operace" nakonec zapříčinila úplné oslepnutí.
Dne 8. 4. 1747 Francouz Jacques Daviel přišel s novou metodou léčby, a sice tzv. extrakcí šedého zákalu. Při operativním zákroku došlo k odstranění obsahu zkalené čočky ven z oka velkým řezem, prázdné a čisté pouzdro původní čočky bylo v oku ponecháno, a když se časem zakalilo, musel se v něm další operací udělat otvor, aby světlo mohlo dopadat na sítnici.
Na konci 19. století došlo k další modifikaci operace – při intrakapsulární extraci se čočka odstranila z oka úplně celá i s pouzdrem. Základem operace je při velkém řezu vybavení celé zkalené čočky Davielovou lžičkou. Konečným vývojem intrakapsulární techniky extrakce katarakty byla tzv. kryoextrakce. Čočka se po otevření oka namrazila na speciální sondu a kývavým pohybem byla z oka vytažena. Při tomto způsobu ale hrozí nebezpečí narušení sklivcové bariéry a následné komplikace. Při intrakapsulární extrakci nezůstává z původní čočky v oku nic. Aby však bylo možné novou umělou čočku do oka fixovat, je nutné opět se navrátit k opuštěné technice extrakapsulární extrakce, ovšem značně vylepšené. V oku se tedy ponechá vlastní pouzdro původní čočky, které i při zkalení obsahu čočky zůstává čiré, a do tohoto pouzdra se pak usadí nová čočka z umělé hmoty.
Další revoluci ve vývoji operačních technik odstraňujících šedý zákal znamenal rok 1967, kdy Charles Kelman představil metodu fakoemulsifikace (ultrazvukové rozmělnění a následné odsátí čočky), jenž se používá dodnes.
Historickým vývojem prošly i metody znecitlivění – anestezie oka. Jak již víme, při reklinaci nebylo nutné žádno znecitlivění oka. Tahle otázka vyvstala až s pokrokem v operační technice. Z počátku se při operaci šedého zákalu využívalo jen celkové anestezie, se zdokonalováním operačních technik se kolem 80. let minulého století začala využívat lokální anestezie prováděná vpichem, kdy se znecitlivělo jen oko a oblast kolem oka. Až ke konci minulého století a s rozšířením ambulantních zákroků se začalo využívat anestetických kapek, které jsou bezbolestné a rychle působí.
Napsal: Evropská oční klinika LEXUM
